17. listopad - Mezinárodní den studentstva 1

Bc. Miroslav Pořízek

30. léta minulého století přinesla nejen naší zemi, ale i Evropě a světu vážnou hrozbu ze strany nastupujícího fašismu. Vše začalo zpočátku nenápadně a postupně vznikem autoritativního režimu ve 20. letech v Itálii. Evropa začala brzy čím dál více hnědnout za pasivního přihlížení hlavních představitelů vlivných západních zemí. Francie, Velká Británie, ale i USA si hleděly svých zájmů a udržování vlivu ve vlastních mocenských teritoriích. Nebezpečí fašismu pro ně dlouho nepředstavovalo hrozbu mířící na ně samotné. Naopak některé velmoci se jej snažily využít ve svůj prospěch a nasměrovat na východ, především do střední Evropy a proti Sovětskému svazu. Události Mnichova v září 1938 tento jejich sebevražedný postoj plně potvrdily.

Evropa pod hrozbou hnědého moru

Ani tehdejší Československo se nemohlo vyhnout sílícímu výbojnému Německu, z něhož se po nástupu Hitlera stala obrovská zbrojnice plná nesnášenlivosti a rasismu. Druhá polovina 30. let poté hrozby ještě zvýraznila. Přicházející události svědčily o přibližující se katastrofě přesahující svými rozměry starý kontinent: vstup německého vojska do demilitarizovaného Porýní bez důrazné protiakce ze strany Francie, občanská válka ve Španělsku, kde neintervence vyslovená mezinárodním společenstvím znamenala ve skutečnosti podporu fašistických sil, ústupky Francie a Velké Británie vůči Hitlerovým územním požadavkům ve střední Evropě, sílící tlak hitlerovského Německa proti Rakousku a Československu. To vše se promítalo i do života lidí žijících ve střední Evropě. Ostatně již ve volbách v roce 1929 kandidovala i v Československu své zaměření nijak neskrývající Národní obec fašistická a získala 71 tisíc hlasů a možnost vstupu na parlamentní tribunu pro tři své poslance. O šest let později posílila již na téměř 170 tisíc hlasů a šest poslanců. V těchto volbách navíc kandidovalo rovněž fašizující Národní sjednocení prosazující zahraničně – politickou orientaci země na Itálii a tamní Mussoliniho režim. Toto uskupení oslovilo v roce 1935 bezmála 460 tisíc voličů, což znamenalo zisk 17 poslaneckých míst. Některé významné osobnosti již s předstihem upozorňovaly na nebezpečí hnědého moru a nutnost rozhodně mu čelit také ve své literární, divadelní i jiné umělecké činnosti. Například Karel Čapek, Werich a Voskovec v nezapomenutelném a dosud nepřekonaném Osvobozeném divadle, E.F. Burian a další. Především čeští a slovenští komunisté byli mezi prvními, kteří upozorňovali na nutnost zaujmout proti fašismu pevný jednotný postoj. Jenže, kdo by v polovině 30. let u nás z politické elity bral vážně právě komunisty? Jeden čelný politik dokonce v době, kdy hitlerovské hordy již stály za hranicemi, vykřikoval již klasickou větu o tom, že když přijde Hitler, jeho plnou prkenici mu ponechá, zatímco když přijde Stalin, tak mu ji vezme. Světovládné choutky vůdce podporovaného v našem pohraničí početnou silně zfanatizovanou enklávou jeho soukmenovců se brzy díky opakovaně projevované slabosti a sebestředné vypočítavosti vrcholných politiků západních velmocí ještě znásobily. Agresivita velkého a vojensky velmi silného souseda nabírala stupňující obrátky.

V průběhu 30. let také studentské hnutí reaguje na hrozbu sílícího fašismu. I studenti čím dál více vnímají nutnost sjednotit všechny protifašistické síly na bázi společného postupu. Ve společnosti stále existoval silný názorový proud považující fašisty za sice hlučné, ale jinak víceméně neškodné zdivočelé maloměšťáky. Již v únoru 1932 je založena Jednota nemajetných a pokrokových studentů. Začátkem 30. let se o politiku většina studentů příliš nezajímala. V té době asi jen 15% studentů pocházelo z dělnických rodin či z rodin drobných řemeslníků a obchodníků. První velký střet mezi pokrokovými studenty a jejich odpůrci se odehrál na konci listopadu roku 1934 při tzv. insigniádě. Tehdy vystoupilo na 300 pokrokových studentů převážně z letenské kolonky, ale i dalších kolejí na půdě právnické fakulty proti reakčním silám sympatizujícím s hitlerovským Německem. Reakční síly přímo podporoval i rektor Domin. Jeho heslo jej usvědčovalo z toho, na jakých pozicích stojí: „Neumíme ani vládnout, ani poslouchat – obému bychom se mohli učit od Němců.“ Tři dny Praha zažívala demonstrace. Pokrokové studenty přišli podpořit dělníci ze závodů. Šlo o ostrou a výraznou veřejnou srážku s nastupujícím fašismem. Mnoha lidem tyto události otevřely nebo začaly otevírat oči. Začali se tak více zajímat o politiku i dění za hranicemi. Demokratická veřejnost si uvědomovala, co vše je v sázce, pokud se fašismu včas nepostaví rozhodná hráz odporu. 2. prosince 1934 vychází známý Manifest spisovatelů. V roce 1937 je vytvořena Studentská fronta za mír a svobodu. V červenci téhož roku se v Paříži koná sjednocovací sjezd organizací komunistických a socialistických studentů. Československá delegace je v hlavním městě Francie nejpočetněji zastoupená mezi delegáty z ostatních zemí. Na tomto sjezdu je založena Mezinárodní aliance studentů pro socialismus (AIES).